Antropologické výzkumy

Základní antropologický laboratorní výzkum spočívá:

A. Mechanické očištění kosterních pozůstatků.
– Umývání kosterních pozůstatků ve vlažné vodě s použitím zubních kartáčků, síta (průměr: cca 2 mm) a lavoru.

B. Sušení kosterních pozůstatků.
– Sušení kostí probíhá ve standardní pokojové teplotě asi 2-3 dny.

C. Identifikace a rekonstrukce.
– K identifikaci kosterních elementů je nutná znalost anatomie, je třeba určit lateralitu kostí a popřípadě určit počet jedinců (pokud se jedná o příměsi) a odlišení zvířecích zlomků od lidských .
– Jednotlivé kosti rekonstruujeme pomocí lepidla (Kanagon); zlomky lepíme jen pokud je to nezbytně nutné pro rekonstrukci (např. pro odhady demografických parametrů).

D. Hodnocení zachovalosti.
– Kvantitativní metoda: Stojanowski et al. (2002); hodnotí zachovalost jako počet přítomných znaků ku počtu očekávanému. Autoři vybrali celkem 35 párových a 10 nepárových znaků podle využitelnosti ke standardním metodám demografických parametrů. Na každém jedinci je celkem 80 pozorování, včetně hodnocení dentice. Metoda je vhodná k modifikaci podle vlastních kritérií.
– Kvalitativní metoda: Gordon – Buikstra (1981); hodnotí zachovalost pomocí 5 kategorií:
1. na kostře lze hodnotit všechna standardní data, na povrchu kostí není zřejmá destrukce (kosti jsou celé a nepoškozené), u nedospělých jedinců jsou přítomna všechna osifikační centra;
2. na kostře lze po rekonstrukci hodnotit všechna standardní data, kosti mohou být fragmentární, na výčnělcích kostí lze pozorovat abrazi, povrch může být mírně destruován;
3. na kostře lze hodnotit většinu standardních dat, kosti jsou fragmentované a identifikace je náročná, povrch kostí je destruován;
4. na kostře nelze hodnotit většinu standardních dat, kosti jsou silně postmortálně poškozené, většinu kostí nelze identifikovat, kosti jsou velice fragmentární;
5. na kostře nelze hodnotit žádná standardní data, kosti jsou v sypkém stavu, exkavace je možná pouze v blocích sedimentu, často jsou přítomny pouze korunky zubů.

E. Techniky měření kostí.
– Rozměry musí být co nejméně náročné a co nejvíce efektivní. V Evropě se používá soustava podle Martina (1914), dává specifické označení, např. M 1, Fe 1. Základní měřící nástroje jsou:
1. posuvné měřidlo;
2. dotykové měřidlo (kraniometr, pelvimetr);
3. osteometrická deska;
4. mandibulometr (měření včetně úhlů);
5. pásové měřidlo – provázek na obvody.


F. Odhad výšky postavy.
– Patří k základním demografickým parametrům v antropologii (ve forenzních vědách, bioarcheologii, paleodemgrafii).
– Výška jedince je ovlivněna: pohlavím, dědičností, enviromentálními faktory, výživou.
– Výška postavy se odhaduje na základě míry jednotlivých kostí, vztah mezi rozměrem kosti a výškou jedince je relativní.
– Užívaná  metoda je Sjovold (1990).

G. Odhad dožitého věku.
– Stanovení věku je založeno na pozorování změn v čase podle referenčního souboru (často pocházejícího ze současnosti), stanovíme znak, který zobecníme.
– Hodnotíme biologický věk (růst, vývoj a degeneraci).
– Variabilita:
1. stejný biologický znak mají jedinci odlišného chronologického věku (a naopak);
2. rozdíly mezi skupinami (genetické, enviromentální faktory);
3. nemoci;
4. chyby při výzkumu.
– Indikátory věku na kostře mají různou vazbu k růstu, vývoji a degeneraci. Nejvhodnějšími jsou ty, které probíhají co v nejkratší době, na jedinci je třeba sledovat více indikátorů věku.
– Odhad věku ztrácí spolehlivost s postupným růstem a vývojem jedince, čím více je jedinec vystaven vnějším faktorům, tím je vyšší variabilita věkově specifických znaků na kostře.
– Metody:
Fazekas a Kósa (1978);
Ubelaker (1989);
Smith (1991);
Ferembach, Schwidetzky, Stloukal (1980);
Maresh (1970);
Masset (1989);
Brooks a Suchey (1990);
Lovejoy (1985);
a další.

H. Odhad pohlaví.
– Na základě referenčního souboru, zkoumáme typické znaky pro dané pohlaví.
– Pohlavní dimorfismus = označuje rozdíl znaků mezi mužem a ženou v dané populaci (u člověka je pohlavní dimorfismus nízký).
– Odlišujeme primární a sekundární pohlavní znaky: primární – souvisí s reprodukcí (crista phalica), sekundární – souvisí s reprodukcí nepřímo (výška, váha, velikost).
– Pohlavní rozdíly se mění s věkem.
– Pohlaví rozlišujeme: genetické, gonadální, somatické a psychosociální - na kostře hodnotíme somatické, které však může být jiné než psychosociální.
– Dimorfní rozdíly mezi pohlavím se na kostře začínají demonstrovat s nástupem puberty a jsou zřetelné po ukončení pohlavního vývoje.
– Při odhadu pohlaví je nejlepší používat jak aspektivní znaky tak morfometrické. Měli bychom znát spolehlivost daného pohlavně dimorfního znaku a procento výskytu plně rozvinutého znaku u pohlaví opačného. Podle míry spolehlivosti pak  určujeme váhu znaku.
– Pohlaví hodnotíme vždy v rámci jedné populace.
– Spolehlivost se zvýší kombinací znaků.
– Používáme jen ty znaky, u kterých je co nejmenší překrytí (tomu neodpovídají znaky, které dělíme na robustní/gracilní, velké/malé, dlouhé/krátké).
– Nesnažíme se o odhad pohlaví za každou cenu.
– Metody:
Brůžek (2002);
Novotný (1979);
Ferembach et al. (1980);
Buikstra - Ubelaker (1994);
a další.

I. Zdravotní stav, životní styl.
– Mezi antropologická šetření patří rekonstrukce zdravotního stavu na morfologicko aspektivní úrovni. Cílem takových analýz je rekonstrukce životního stylu jedince, skupiny. Na základě výskytu určité patologie, můžeme diskutovat o subsistenčním chování, fyzické zátěži apod. Vědní disciplína, která se zabývá rekonstrukcí životní stylu minulých populací se nazývá bioarcheologie.
– Na kostře můžeme například sledovat:
traumata;
umělé zásahy;
infekční onemocnění (specifické/nespecifické);
metabolické a hormonální poruchy;
nádory;
degenerativní poruchy.

J. Paleodemografická studie.
– Otázka paleodemografické studie je jaké demografické charakteristiky bude mít populace za určitých předpokladů.
– Demografické metody mohou přinést informace o věkové struktuře pravěkých populací, počet dětí v rodině, velikost rodin a občin, růst populací a jejich časoprostorovou mobilitu, možnosti migrací, úmrtnost a porodnost, úplnost pohřebišť.
– S paleodemografickou analýzou souvisí řada problémů. Mezi základní faktory způsobující problémy při takové analýze jsou: původ kosterních souborů (demografické faktory, kulturní faktory, tafonomické faktory, faktroy odkryvu, kurátorství a odhadu věku a pohlaví) a dodržení základních předpokladů (uzavřenost vůči migracím, kompletnost pohřebiště, stacionarita). Více viz. Neustupný (1983).